Optimistická šatnářka

20. ledna 2012 v 16:25 | Neifile |  ego
Včera jsem po dlouhé době opět zavítala do knihovny. Vánoční literaturu jsem dočetla během druhého svátku vánočního a pak mi překáželo uzavírání známek a tak.... Odpoledne strávené v klidu, míru a pohodě se však zanedlouho mělo zvrhnout v noční můru. Když jsem do instituce přicházela, šatnu obsluhoval takový postarší mlčenlivý pán. Na pozdrav cosi zabručel a vtiskl mi do ruky zalaminovanou kartičku s číslem věšáčku. Spokojeně jsem se vydala mezi regály. Po necelých dvou hodinách jsem se vracela zpět obtěžkána ´Bukowského Zápisky starého prasáka, Platónovou Ústavou, dvěma romány od Updika a titulem Sebevražedné chování - suicidalita u dětí a mladistvých. Nic zlého netuše jsem došla k šatně a lovila z peněženky tu kartičku, když tu se zpoza kabátů vynořila vitální asi padesátiletá paní a jala se prohlížet mé knížky. Ano, hádáte dobře, Sebevražedné chování bylo na vrchu. Madame na mě překvapeně zamrkala: "Sebevražda? Taková mladá...." (jistě, jde o suicidalitu dětí a mladistvých) "Vy to studujete?" Nenapadla mě lepší odpověd než : "Ne, mě to prostě zajímá..." Veselá babi zaraženě přitakala: "Jó, jó, no jsou takoví lidi....kteří se furt jenom litujou, nic jim není dost dobré...To já znám...." Ach ano, pomyslela jsem si, to vy znáte a bylo mi líto, že se ta moudrá žena nestala psycholožkou a musí dělat šatnářku.
Počet komentářů: 1
 

Bretaňská hudba je in II.

3. ledna 2012 v 17:30 | Neifile |  ego
První článek týkající se bretaňské hudby jsem ukončila slovy, že budu čekat než Asonance zcoveruje hit Tri Martolod. No, na to si možná ještě počkám, za to jsem ale došla k zajímavému objevu. Všimli jste si někdy někdo, že absolutní většina folk, pagan, celtic apod. skupin má v repertoáru nejméně jednu skladbu s tajemným názvem Andro? Včera (nebo dneska?) v noci jsem zjistila, že mám v mp3ce dokonce 3x totéž andro ikdyž místy maskované nějakým epickým názvem. Abyste mi rozuměli, ono tajemné andro (též An Dro nebo En Dro), v bretonštině "kolečko", je bretaňský tanec, pocházející z okolí města Vannes. Svým 4/4 rytmem nápadně připomíná irské reely. Andro se tančí v kruhu, což člověka nutí přemýšlet, zda nebylo předchůdcem středověkých a renesančních bránlů (nejspíš byl). Jelikož se vyžívám v hudebně detektivní práci opět zbytek článku zahltím odkazy na nejznámější andro, to které mám 3x.

1) The Chieftains
Jsou něco jako legenda irského folku. Za prvé mají na kontě 6 cen Grammy (ano, dostávají je i jiní lidé než Lady Gaga), za druhé byli první ve svém oboru, za třetí od roku 1962 nikdy zcela nepřerušili svou činnost. I oni natočili své andro.


2) Eluveitie
Ty jsem zmiňovala už v minulém článku, musím je napsat i sem.


3) Faun
Německý folk.


4) Carlos Núnez
Bretaňská hudba doputovala do Španělska a tento cover ač nejjednodušší zdá se býti nejlepším.


5) Asonance
Asonance touhle starou bretonskou zaobalila do balady Ďáblovy námluvy.


Mno, samozřejmě, že bych ještě mohla pokračovat, ale vzhledem k tomu, že zatím nikdo nepřišel s nějakým novým, originálním zpracováním, nebudu zatěžovat "papír". Navíc, jak už jsem říkala mluvila jsem zatím o stále stejné melodii, pokud bych měla porovnávat všecky, tak by to dopadlo ještě hůř než se rozepisovat o více než 40 covere Wild Rovera či Drowsy Maggie. Ufff.
Přidat komentář

Šťastné a veselé, ale stačilo, ano?

29. prosince 2011 v 18:31 | Neifile |  ego
Smířila jsem se s tím, že mi Ježíšek po letech okázalého nošení pičutek od vietnamců nadělil conversky i s tím že mi ke zmíněné obuvi v bordó odstínu nadělil i podprsenku stejné barvy (abych ladila). Co už, boty jako boty... On dí adr hend, dostala jsem i vytouženou formu na muffiny a Zlodějku od Sarah Waters (jsi osvobozena od své milé povinnosti, Jo), která okamžitě zmizela v hlubinách mého nenasytného chřtánu (spolu s čerstvě upečenými mandlovými muffiny). Mraky hadrů, které jsem téže obdržela, jsou mi daleko předaleko v Beskydech na dvě věci a můj krásný nový herbář (s poukazem do dm uvnitř) je v tuhle roční dobu nevyužitelný, byť se nacházím v ideální lokalitě (stějně jako poukaz, na který je naopak doba optimální, žel lokalita špatná). Inu, přiznávám, začínám se nudit. Občasné zpestření, jež mi poskytují veselé facebookové statusy ať už o týraných zvířátkách, či megahustokrutopřísném silvestrovském kalení (nemluví ze mě závist!). Pravda, mám čas a klid udělat si pořádek ve "svých věcech". Ano, myslím tím, že jsem měla konečně čas:
  • přečíst si všech 273 věcí, co by mě teoreticky mohly srát (fajn, s dobrou třetinou musím fakt souhlasit).
  • alespoň se pokusit o cvičení hry na kytaru
  • zhodnotit, že lyrikál Kudykam je na tom lépe než většina českých muzikálů a slaďouš Dyk zpívá líp než exslaďouš Gott
Ze všeho toho cukroví už mě bolí hlava (ano, hlava, ne břicho, konzumace jsem se oprostila hned na začátku, to, co mi působí příkoří je už jen pomyšlení hustě pocukrované vanilkové rohlíčky). A jediné po čem opravdu toužím je hořké kafe ze Spolku, či vodní dýmka (jen ne vanilková, chraňbůh!). A PF naší francouzštinářky s miminem to co jiného než zabilo.
Přidat komentář

Všichni se dovolávají odkazu V. H.

20. prosince 2011 v 20:43 | Neifile
Původně jsem vlastně vůbec neměla potřebu se k tématu Havel vyjadřovat. Ne, že by šel pan prezident zcela mimo mě, věřím, že byl významný a stojí za zmínku. Jen jsem si říkala, že už k tomu není co říci. Ach, mýlila jsem se. Dnes ráno jsem nic zlého netuše přišla do školy na dějepisný seminář a co nevidím, profesorka na mě už na chodbě mává slibným titulem. Něžná revoluce. Nu což, dokumentů není nikdy dost a vzhledem k tomu, že tenhle byl ještě z roku 1989 doufala jsem, že je dost čerstvý na to, aby se předešlo desinformacím. Inu shlédli jsme část dokumentu během první hodiny a pak začalo pravé peklo. Svérázná profesorka se převelice rozohnila, jak prý si naše generace vůbec neváží svobody, že jsme masa politicky se neangažujících debilů (cituji doslovně) a celkově jsme ještě mnohem více zmanipulovatelní než česká společnost před rokem 89. V té hodině jsem se s ní téměř do krve hádala. Nemám pocit, že se lidé, se nimiž se denně setkávám, chovali jako debilové (aspoň někteří). Poukazovala jsem na to kolik lidí se účastnilo prvomájové blokády neonacistického pochodu, kolik z nás se věnuje všemožnému dobrovolnictví a vůbec. Co jsem se dozvěděla? Že se všichni zabýváme povrchními problémy a nejdeme k podstatě věci. Jistěže jsem se hned vyptávala, co že to je ona magická "podstata". Co jsem se dozvěděla? Je to tunelářství a anarchie přímo v jádře. Tak povrchní problémy jako je diskriminace se týkají jen menšin, zatímco již zmíněné tunelářství postihuje všechny. Z těchto důvodů nejspíš není důležité zabývat se "malichernostmi". Celý proslov profesorka zakončila slovy: "Je mi špatně, když vidím vaše tupé výrazy.(hyperbola) Vy! (řečnické oslovení) Dokázali byste vyburcovat davy? (řečnická otázka)" Bůhví proč mám pocit, že ani Havel, ten muž, jehož odkaz nejsme jako generace ani hodni následovat, nedokázal tunelování a anarchii zabránit (ba, naopak možná). A ta, která se jej dovolává, se může jen stydět za projevenou neprofesionalitu.
Počet komentářů: 3

Bretaňská hudba je in

12. prosince 2011 v 20:18 | Neifile |  ego
Tuhle mě jako správného hudebního nadšence něco napadlo. Zdá se mi to, nebo všechny irsko-skotsko-keltsko-bretaňské skupiny nahrávají furt tutéž písničku? První mnou zaregistrované zpracování je z roku 1972, poslední z roku 2011.
Tady je prosím tedy to první. Alan Stivell. Francouzský harfeník, který se věnuje především keltské hudbě.




Pokračujeme. Píše se rok 1995 a Tri Martolod se objevuje v repertoáru umělce jménem Yann Fanch Kemener.




Další zpracování této melodie mi naprosto vyrazilo dech. Nejspíš proto, že jsem se poprvé setkala s něčím jako je celtic rap. Z roku 1998.




Roku 2000 přichází se svou verzí polští Shannon. Obohaceno veselým videoklipem.




Z roku 2003 pochází verze Gérarda Jaffrese.




Nyní nastává 5 let pauza, během níž nikdo mému sluchu známý Tri martolod nenatočil. Roku 2008 to ovšem napravuje švýcarská folk-metalová skupina Eluveitie, Která svou verzi nahrává pod názvem Inis Mona.



Ještě téhož roku se se svým skoro punk-rockovým zpracováním chce pochlubit skupina Daonet.



A v poslední řadě se o cover pokusila zpěvačka Nolwenn Leroy. A to letos. (Btw, tohle mi fakt připomíná Tarjino I Walk Alone.)



Pokud najdu něco dalšího, rozhodně tento článek rozšířím. Pokud ne, budeme muset počkat na nějakou další folkovou skupinu. Co třeba Asonance?
Počet komentářů: 3

Imaginaerum

7. prosince 2011 v 20:54 | Neifile |  ego
Želbohu až nyní jsem si udělala čas (dobrá uvolnila čas, který byl určený na studium), abych si vyposlechla nové album od Nightwish. Z části také proto, že se mě jistá spolužačka vyptávala, co že si o tomhle albu myslím a já nebyla schopná zasvěcenější debaty, neboť tou dobou jsem měla shlédnutý pouze klip k písni Storytime. Tenhle článek ať prosím nikdo nebere jako zasvěcenou recenzi. Myslím, že je to spíše laické glosování.
Nuže, nedá se říci, že by mě celé album pouze zklamalo. Ba naopak, byla jsem ve výsledku poměrně mile překvapena, přestože Storytime i s klipem na mě dojem vskutku neudělalo. Ale popořádku.
"Jako melodie k filmu se mi Taikatalvi vážně líbí. Z nějakého důvodu mám ale pocit, že tím filmem by měl být Polární expres, nebo něco podobného." Něco takového jsem si myslela po prvním poslechu. Inu nedalo mi to, zadal jsem taikatalvi do překladače a hádejte co. Kouzlo zimy! Za dokonalé vystižení tématu rozhodně přidávám plusové body.
Tak tahle písnička mě fakt zklamala. Za prvé, melodie vokálu mě nijak zvlášť neoslovila. Zdá se mi, že to se mělo jevit posluchači jako zajímavé se stalo spíše monotóním. Chybí mi tam taková ta vlezlost, kterou obvykle mívají ty písničky, z nichž se stávají hity. Takové to, že si ji pustíte jednou a pak ještě jednou, pak potřetí a už ji nedostanete z hlavy. Na desce jsou písničky, které tento potenciál mají, ale bohužel nemají šanci ho předvést kvůli tomu, že je mnohem více propagován Storytime. Další minus tohoto songu je doprovod. Mám trochu problém s tím, že něco podobného jsem už myslím slyšela. Žeby v Bye bye beautiful? (Neříkám stejné, jen velmi podobné.) Klip bych také hodnotila jako slabší. Anette Olzon v roli dark Sněhurky mi do oka nepadla.
Tenhle kousek u mě opět získal pár minusových bodů za neoriginalitu. Při poslechu Ghost river mám nutkavou chuť začít zpívat Nightquest (Oceanborn, 1998). Znovu musím napsat, že ženský vokál se mi jeví býti slabším, ovšem jen do chvíle než se přidává mužský v podání Marca a původně monotónní skladba se mění v napínavé schizofrenické kvílení marilynomansonovského typu.
U této písničky mě doslova fascinuje, způsob jakým jsou propojeny dva hlavní motivy. Tedy bluesovou melodii a la Summertime (Porgy a Bess) s Danse macabre akcentem a typickou Nightwish baladu a la Eva, Medows of heaven apod. Do jisté míry musím ocenit umění spojení dvou tak nesourodých melodií. Na druhou stranu si nejsem jistá, jestli jen tohle skladbě stačí aby zaujala. Malé bezvýznamné plus přičítám Anette, která od posledního alba zapracovala na kvalitě svého zpěvu a na této písni je to znát.
Sledujte pochod mých myšlenek při poslechu této skladby. Bon Jovi? Bon Jovi Celtic? Nakonec mi ještě přišli na mysl finští kolegové Nightwish - Sonata arctica (http://www.youtube.com/watch?v=XMzA5Cq1y5Y). Za srovnání s nimi se ovšem Nightwish vůbec nemusí stydět. Ještě vypustit to Anettino sólo a bude to dobré, takhle to tam působí jak dost rušivý efekt.
Na první pohled působí jako typický Nightwish "chorál", který se ovšem po několika minutách zvrhne v cosi opět marilynomansonovského (Což rozhodně není špatně pro ty, které už ti stejní Nightwish pořád dokola nebaví.). Teprve teď mě napadne slovo imaginárium.
Arabeska je krátká skladba, o niž nikdo vlastně neví, jak má vypadat. Mně osobně teď napadá něco mezi Indiana Jonesem, Zorrem a Harry Potterem (Ta scéna s obracečem času). Špatnou instrumentálku od Nightwish jsem ještě neslyšela a tahle to nezmění. Je napínavá, graduje a má otevřený konec - ideální povídka.
Islander s přídechem renesančního tance. Ovšem dost chytlavý. Vážně mám pocit, že tohle je jedna z nejlepších písní alba. Hodně zajímavá melodie...Už mi vlezla do hlavy.
Takové něco na vyplnění. Začátek se tváří být tvrdý ve stylu Planet hell, bohužel druhá půlka písničky připomíná spíš Svěrákovu Hodinu zpěvu. Myslím, že za to můžou především nevkusně použité sbory.
Myslím, že by Nightwish měli zůstat u akustické hudby. Je to lepší, protože to dobré nezanikne ve zbytečně silném doprovodu. Tohleto je jak Hansard a Irglová... Ne každý uvěří , že umělecké hodnoty dosahují na Oscara.
Ve skladbách tohoto typu mají Nightwish dlouholetou praxi, tudíž je logické, že na nich nejde zkazit nic. Nevýhodou je, že podobné motivy už tu byly.
Totéž, co u předchozího. Nešťastné umístění vedle sebe.
Poslední skladba jakoby chtěla připomenout, že jde přece o sountrack. Motivy, které ve zbytku alba působí nudně mají tady šanci se projevit a a tak si člověk připadá jak v Burtonově filmu. Hranice mezi propracovanou písní s velkým množstvím motivů je tenká. Tady se ji většinou podařilo udržet, ikdyž místy má člověk pocit jakési přeplácanosti.

Toť asi vše, co jsem chtěla poznamenat.
Přidat komentář

Chemie "over the rainbow"

27. listopadu 2011 v 20:25 | Neifile |  Budiž aneb Gimp's not dead
Takjo...prohrabávala jsem se foťákem a objevila jsem tuhle blbinu... Na datum pořízení této fotky mám dobré vzpomínky, nemohla jsem si pomoct, už je to tady...
Přidat komentář

Bi = flexi?

20. listopadu 2011 v 20:11 | Neifile
Jsou to už skoro 2 měsíce, co jsem něco napsala. Neměla jsem čas ani chuť, byla jsem zmatena svými vztahy a vůbec prostě tvůrčí i existenční krize. Inu, dnes jsem po dlouhé době opět nahlédla a nutno říci, že téma týdne mě zase jednou zaujalo. Zaprvé proto, že to není tak dávno, co jsem se otázkou bisexuality sama zabývala, zadruhé proto, že mám to potěšení být s jednou bisexuálkou in open relationship a musím konstatovat - it's complicated.
Přiznám se, že si nejsem jistá, zda opravdu znám člověka, který by přesně odpovídal definici bisexuality (viz Wiki).
"Bisexualita (bi = dvojitý, sexus = pohlaví) je typ sexuální orientace jedince k jedincům obou pohlaví v přibližně stejné míře.''

Vlastně se mnohem častěji setkávám s lidmi:
a) kteří o sobě tvrdí, že jsou bi ze strachu otevřeně přiznat homosexualitu
b) s lidmi, kteří se za bisexuály začnou považovat po zážitku v alkoholovém opojení
c) s těmi, jimž bisexualita přijde nesmírně sexy (kluci na to fakticky letí)
Ani jednu z těcto skupin nijak neodsuzuji, pokud to tak vyznělo. Možná se mezi nimi skrývají skuteční bisexuálové. A navíc, jak už jsem naznačila výše, před nedávnem jsem vážně věřila, že jsem bi (skupiny a). No, asi nejsem. Má drahá spadá do skupiny b (ano, opila jsem ji já) a moje druhá polovička (pozn. překladatele: best friend forever :P) je typické "céčko". Občas pochybuji, že nějaká bisexualita vůbec existuje. A pokud ano, tak jsem si jistá, že mě jako osobu nesmírně žárlivou nesmírně deptá. (Ikdyž to asi nebude bisexualita, ale ten open relationship.)
Počet komentářů: 3

Vědecká studie o návykovosti kosmetických přípravků

27. září 2011 v 19:08 | Neifile |  ego
Zase jednou mě něco děsivého napadlo a musím se svěřit svému veřejnému deníčku. Popravdě, doteď jsem si docela potrpěla na to, že když už jsem závislá, tak na něčem pořádném, co je alespoň většinovou společností chápáno jako regulérní závislost. Dnes ráno jsem se o půl šesté vyhrabala z postele a veškeré mé iluze byly v troskách. Jak k tomu došlo? Vlastně docela obyčejně. Znáte to, ráno jste rádi, když nahmatáte kliku od koupelny, o tom že ovládáte svalovou soustavu nemůže být řeč. Ano, přesně takhle probíhalo i moje ráno. Umyju se, vyčistím si zuby, učešu se a (teď to přijde!) začnu neurčitě šátrat (ano s tím narkomanským třesem v rukou) po tužce na oči. A v tu chvíli mi to došlo! Skutečně, od začátku školního roku nebylo jediného dne, kdy bych na oči nenanesla aspoň minimální množství výše uvedené dekorativní kosmetiky. Závislost! Věřte nebo ne, tuto záležitost není možné brát na lehkou váhu. Samozřejmě jsem zapátrala a díky Všemohoucímu (myslím tím internet) jsem objevila podobně postižené. Internetový magazín prozeny.cz uvádí tohle:

"Britský deník The Sun zveřejnil šokující průzkum, podle kterého se 98 procent dotázaných žen přiznalo k tomu, že se kosmetických přípravků nedokážou vzdát ani jejich používání výrazně omezit. Průzkum se týkal vyloženě kosmetiky zkrášlující, tedy všech možných šminek, speciálních krémů a sér na pleť."

Děsivé, není-liž pravda? Teď si prosím pěkně nemyslete, že bych byla Barbie, která se bez makeupu nehne na krok, jenže....! Sledujte prosím ilustrační obrázky zobrazující postup mé závislosti.

1) Začínalo to takhle:


2) Takhle to pokračovalo:


3) A takhle to skončilo:


Nenechte se prosím zmást! Tohle postižení je jako spousta jiných závislostí, nevybírá si věk ani pohlaví. Jestli pánové naivně věří, že se jich to netýká, musím oponovat - týká!!!!! A čím více budete svou chorobu popírat s tím větší razancí vás nakonec skolí. Sama si neodvažuju odhadovat svůj osud. České psychiatrické ústavy jsou na tento problém zoufale nepřipravené a obávám se, že ministerstvo zdravotnictví se tím v dohledné době zabývat nehodlá. Jedno ale vím jistě. Jestli se můj stav vůbec někdy zlepší, budu žalovat kosmetické společnosti. Není možné, aby byly návykové látky přístupné i 12letým dětem!
pozn.: Už chápete, proč se drogerie jmenuje drogerie?
Počet komentářů: 8

Salátek

7. září 2011 v 20:52 | Neifile
Dlouho jsem nic nepsala, ale teď musím. Nejspíš proto, že mám už delší dobu potřebu napat cosi jako tribute mému bratříčkovi a téma týdne k tomu vysloveně vybízí.
Začnu. Můj bratr se jmenuje Salátek. Tedy samosebou to není jeho opravdové jméno, ale já mu tak říkám, a proto se tak prostě jmenuje. Je mu deset (tedy je o sedm let mladší), je mým nejmilovanějším členem rodiny a je tak trochu magor.
Nyní bych ráda posala jeho "magorství" v tomto stručném článku.

1) Má podivné dotazy
Myslím tím: "Hele, znáš nějaký nerost, který obsahuje aminokyseliny? Co je to gama záření? A víš, že přítomnost vlastně neexistuje?"
Přirozeně reaguji: "Cože?! Neznám, to se naučíte později v chemii a cos to říkal s tou přítomností?"
"No, že neexistuje..."
Hážu překvapený pohled, na který mi bratr odpovídá pohledem útrpným (Takové základní věci nechápe!). Přesto má se mnou tu trpělivost a vše mi vysvětluje.
"Víš, přítomnost nemůže existovat, protože než řekneš, že teď je přítomnost, tak už je to dávno minulost. A kdybys řekla, že teď bude přítomnost, tak je to stejně budoucnost..."
Spadne mi brada. Takové a podobné filosofické úvahy slýchám denodenně. Řekněte mi, takoví jsou všichni desetiletí kluci?

2) Krade mi makeup
Jako obvykle ráno otevřu svou skleničku, v níž uchovávám pěnový makeup a jako obvykle zjistím, že dobrá půlka ubyla. Jako obvykle pátrám po dalších škodách, které na sebe nenechají dlouho čekat. Ano i modré stíny, rtěnka a pudr se zdají být použity. Zmocňuje se mě hysterie, ne snad proto, že by mi vadily úchylky mého bratra, ale hlavně mě vyloženě vytáčí, že mi někdo sahá na můj majetek!!!
"Saláte! Kolikrát jsemk tě prosila, abys na moje věci nesahal!"
Vykoukme na mě zrudlý ksichtík.... Achjo....Kdyby se aspoň zeptal....Řekněte mi, takoví jsou všichni desetiletí kluci?
3) Je prostě pako
Tedy, má panickou hrůzu z pavouků a z tuberkulózy. Je schopný utrati 500 káčé za kytici růží pro slečnu a (na to jsem obzvlášť pyšná) přiznal před svými kamarády, že mě má rád. Řekněte mi, takoví jsou všichni desetiletí kluci?
Jinými slovy můj brácha je unikát a kdyby se někdo ptal, jestli bych dala, tak nedala.
Spí u jezera v Litvě
Počet komentářů: 2

Kam dál